HOUSLE.

Za hvězdné noci májové

zaslech jsem houslí tón,

tak smutně, bolně zněl jich hlas,

jak první lásky skon.

A myslí mojí obrazy

se nesly jako sny:

Tu zřel jsem mládí svého stín,

a v rakvi prchlé dny.

A tamo zřel jsem matky tvář

a slyšel její hlas,

jenž děl: „Kol skráně, synu, tvé,

ovine věnce čas.“

A v dálce zřel jsem oceán,

jenž bouří zmítán byl,

a duše má si vzpomněla

na daleký svůj cíl...

Tak za obrazem obraz spěl,

v širou se nesa dál,

a houslí tón když odumřel,

má duše zpívala: já lkal a vzpomínal...