HOUSLE

V jizbě sluncem ozářeny,

nezdobené bílé stěny

na pokraji

housle v klidu spočívají,

tiše padá v jejich struny

paprsk slunný.

Zpod zelených žaluzií

poprášené housle kryjí

proudy světla,

ranní zář sem blesky vmetla,

jen stín ostrý dospěl skříně,

pulpit stíně.

Povšimneš si, hlavu v dlaních,

sám a sám v těch dobách ranních

stařec sedí,

bez otázky, odpovědi;

na stole stoh not spí v nachu,

v zlatém prachu.

V koutě řada pultů stála.

Třaslavá již ruka psala

not těch svazky

s trochem odporu i lásky,

psala škály, tónů sloky

celé roky.

Střídaly se drobné děti;

smích se neustal zde chvěti

z rána k šeru,

pozdě ustal ku večeru –

ale teď to celé dílo

stáří zrylo.

Posléz již se houslí tóny

dříve jasné jako zvony

neozvaly.

Neslyšel by, kdyby hrály.

Neslyšel by mocné vzruchy –

stařec – hluchý.

A teď smutek jizbu hlídá,

zmlkly housle, přišla bída

v mnohé týdny,

život byl to málo vlídný;

housle jenom zbyly tady

a not řady.

Podzim nachýlil se němý.

Sníh se schvíval ulicemi.

U portálu

housle kdosi třímal v žalu.

V čapku prázdnou sníh pad‘ bílý

a den pílí.