Housle.

Kdys tichou ulicí v odlehlé čtvrti spící

mne denně povinnosť vždy v stejný vedla čas;

z malého domku vždy jsem slyšel žalující

a chvějný houslí ton dnes jako včera zas.

Vždy jedním nápěvem se chvěly struny tyto,

půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý,

jak chtěly říci by: Nám života je líto,

jenž – lupen v jeseni – co nejdřív pro vždy stlí.

Když slunce svítilo, tu rozlétla se z kořen

půl okna, ve kterém jsem zhledl obličej,

byl bledý, vyzáblý a dlouhou bídou zmořen;

to jistě hudec byl, jenž hrát měl obyčej.

Když mlha napadla a do ulice trávy

se snesl vlhavý šer jiter podzimních,

tu oknem zavřeným zněl žalněj nápěv lkavý,

jak housle tušily by chladno, led a sníh.

Jak housle pohřbily by v sobě všecky vůně

od staré vedle zdi šeříku sladký dech

i akacií květ, jak perly na koruně

jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech.

A s květy lesk a svit, jenž vůbec vkrást se může

v tu pustou, odlehlou a spící ulici,

kde starou legendou jsou plnokvěté růže

a dětskou báchorkou pějící slavíci:

To všecko v houslích těch se chvělo, vřelo, znělo,

půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý

a tělo houslisty víc při tom hubenělo

a oko plálo víc, jak list, než pro vždy stlí.

Pak jednou na jaře se splnil jeho osud

a hudce vynesli, kam všecko žene čas;

však zázrak podivný! Jdu ulicí a posud

těch houslí kvílivý a chvějný slyším hlas.

Zní pustou ulicí, kde rostla tráva sporá,

z vlhkého průjezdu a z oprýskaných vrat

a chví se podél zdí a navrací se zhora,

jak táh’ by od řeky a stinných od zahrad.

Jak tajil v sobě by zas všecky známé vůně

od staré vedle zdi šeříku sladký dech,

i akacií květ, jak perly na koruně,

jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech.

Neb tak je veliká ta síla melodie,

že hmotu necitnou a tvrdou proniká,

jak zřídlo Mojžíše se jednou v kámen skryje,

by perlou roztála ve hrdle slavíka.

Ó hudče neznámý, to těchou být ti může,

tvá píseň posud zní tou pustou ulicí,

v ní žárem dýchají ty, jež jsi neznal, růže,

v ní hvězdy sálají, v ní pějí slavíci.