Hovor dvou andělů.

Zříš zemi dole? V mračen leží hloubi,

jak slza chví se v jitra zlaté zoři;

co kolem hvězd, ty drahokamy hoří

a perlí deštěm řízu Boha vroubí.

Bez lesku ona, schladlá matně snoubí

v tu hymnu vesmíru, kde stále tvoří

duch bez konce, šum lesů a jek moří,

dech květů svých a zpěv růžových loubí.

Co bude z ní? Co z člověka? Ten v žití

se plouží po ní v bolestech a pláči,

až s ní se někdy nazpět v slunce zřítí...

On pravdu našel přec. Jsa země stráží

já zřel, že miluje; to k blahu stačí:

ta chvilka naši prázdnou věčnost zváží.