HOVOR NA MOŘI.

Já pravil k ptáku: Cestou dlouhou,

kde neví zrak můj, kam by kles’,

kam uletěl jsi s mojí touhou?

A on mi řekl: Do nebes!

Já pravil k vlně: Dcero moře,

hned samý jas, hned samý stín,

kam pohrobila’s moje hoře?

A ona řekla: Do hlubin!

Já pravil k větru: Plachý hosti,

jenž všeho tkneš se v přeběhu,

kams odnes’ tíž mé minulosti?

Děl: Ta zůstala na břehu!

Jsi zase volný, šťastný, mladý!

děl západ temně nachový –

Ne, vzdych’ jsem, vleku s sebou všady

své vlasti těžké okovy!