Hovor růží.

Ve komnatě panna leží skvělá –

Bezeškvrnná lilie, zlomená

Záhy rukou němého anjela.

Bledým lampy svitem ozářená

Na studeném lůžku dřímá tiše,

Z bílých růží věncem ozdobená.

Plamének se vznáší výš a výše,

Chladný noční vánek jizbou věje,

Bílých z věnce růží hovor dýše:

„Skrze mnohé změny spěje

Símě ku dokonalosti,

V kvítí dýchá, v ptáku pěje:

Nebot’ všechno ku věčnosti,

Co ve světě, odsouzené,

Všechno výtvor jest božnosti.

Každý kráčí po tajené

Tvor po dráze k cíli svému,

Od hvězdy k hvězdě zdálené –

Odkvětla sadu zemskému

Družka, sotva se rozvila.

Na loučení píseň pějme:

Že nás sestra opustila,

Mutné slzy, rosu lejme!

V poslední že se změnila

Podobu, družky, plesejme!!“