HOVOR S DUŠÍ.

Hle, rozházelo jaro ze zástěrky

své všecky květy již a sny a šperky,

a kde sníh poslední ztál v hořkém pláči,

již pučí chvoj a švehol jásá ptačí.

Tak sladce se to sní a rozpomíná,

když rdí se šípek, voní čerstvá hlína,

tu v srdci mladost zvedá hlavu snivou

a k duši zas dí písní zádumčivou:

– Déšť zlatých růží střásám ti v klín znova,

ó chtěj už věřit, co svět blaha chová –

co vadí ti, bys jako větve třešní

v květ rozvila se písní jara dnešní?

– Když háje zvoní v šeru zpěvem ptáků,

co vadí ti, bys, rozkoše kmit v zraku,

zas plným douškem pila z proudů žití

kde v stříbře vln se hvězda lásky třpytí?

– Vše kvete, s olší jehnědy už visí –

kdy v hlahol pěnkav se i tvůj ples vmísí?

Viz, na lukách i v lesích ruch jak vzrůstá –

pryč vrásky s čela! Líbej sladká ústa!

– Proč na tvé skráni těžká duma leží,

když pěje stráň a zlatý vzduch tak svěží?

Teď nejvíc hárá duše básníkova –

ó chtěj už věřit, co svět blaha chová!

Tak srdce praví k duši, která snila.

I cítím, že v ní divná roste síla.

že z ňader mizí mrak, snů ve náručí

jak v zlatý květ že naše láska pučí!