HOVOR S DUŠÍ.

Tak často spolu býváme teď sami

a mlčky dlouhé rozhovory máme,

jsme spolu léta, a přec připadá mi,

že teprve se nyní poznáváme.

Dřív bylo třeba mnohého se zbavit,

ať konvence to, víra, ba i štěstí,

než bylo možno tyto chvíle trávit

a dnů svých problém žíti bez bolesti.

Ó kdyby bylo lze se ohlédnouti,

čí kroky věrné v našich stopách spějí!

Čí věrné oči naší tichou poutí

nás jako hvězdy mořem provázejí!

Zrak sestry tvé, ó duše má, to zbožný

tvé kroky hlídá, nad propastí jdeš-li –

ó zdaž by byly tyto chvíle možny,

ty věrné oči kdyby s námi nešly?

A čím víc spolu, duše má, jsme sami

a čím víc v zázrak světa ztrácíme se,

tím oddaněji mými nad stopami

se bílá duše mojí ženy nese.

V mé slunce věří, kráčí tiše za ním,

a mlčení jí naše nezarmoutí,

jak vzdalujeme se, zří s odříkáním,

a je přec všude, kde chcem spočinouti.

Ty se mnou mizíš v záplavy a bezdno,

toť závrať smyslů, co teď zmámilo tě –

a v její duši zázračné je hvězdno,

svit bílých stálic, touha po dobrotě.

Rci, duše moje, věčna nad hlubinou

až zbavíme se dočasna a věcí,

zda vaše vlny harmonicky splynou,

zda s její duší pochopíš se přeci?