Hovor s duší.

Má duše, hádej, čím jsi byla,

než přišlas v tělo moje,

jeť věčná ve přírodě síla,

jsou věčné žití zdroje!

Snad slzičky květ na vyprahlé stráni,

jenž otevírá kalich v době ranní

a světlo hledal, avšak příliš záhy

své rosné zbaven vláhy

se unavený schoulil v umírání?

Máš pravdu, duše, tak,

vždyť posud snivý zrak

teď ještě za světlem se hrouží,

a po něm umírá a po něm touží.

Snad orel s křídlem vzpjatým, jenž let’ výše

a směle ze slunce chtěl píti číše

a hledal světlo, avšak příliš záhy

šíp lovce na skal nahý

sráz mrštil jej, v trest děsný jeho pýše.

Máš pravdu, věřím již,

neb rány této tíž

já posud někdy cítím,

mně zdá se, ze se stále někam řítím.

Snad bludné hvězdy světlý vloček malý,

v tvář země jenž se díval mezi skály,

leč stržen vírem druhých částek záhy

své musil zapřít snahy,

chtít býti zemi blíž, host její stálý.

Teď k cíli jsi se přiblížila,

jak přišlas v tělo moje,

jeť v tobě starých bolů síla,

je nesmrtelnost tvoje!