HOVOR S MILOU.

Je smutno, hořko na zemi,

a všude číhá zrada...

Má milá, pověz, řekni mi,

máš mne ještě ráda?

Tak smutno, těžko, Bože můj!

Očima mýma se dívej...

Můžeš-li, milá, pomiluj,

jenom mi nezazlívej...

Přespříliš mnoho trpkosti

nám v českých srdcích dříme,

že, jest-li se v nich rozhostí,

všichni se udusíme...

Není v nás síly, víra jen

taková dětská a hloupá –

slabošsky spoléhavý sen

do hlavy vínem nám stoupá...

A přece toužím, to mi věř,

by v této drahé zemi

strom každý, každý suchý keř

rozkvetl liliemi...

Však na dně duše – vidíš tam? –

bázeň se choulí bledá...

Nevěřím světu... Já jej znám...

Zadarmo nic nám nedá.

S bolestí touto dravou jdu –

jí nutkán hledím díla...

Má milá, milá, opravdu –

Ty’s mne políbila? –