Hovor s Žižkou.

Od Tábora na Klokoty

kamenitá cesta;

ztratil písně jsem i noty,

pospíchaje z města;

posud v hlavě hněv mi hoří,

v ňadrech hanba zebe,

za Lužnici, do pohoří,

pod širé chci nebe!

Bývalo tu ondy lépe,

veseleji, pane,

teď zde srdce líně tepe,

oko nezaplane;

vše se leká, vše se bojí,

i ty vísky v blízku,

ač tu posud Žižka stojí,

ale žel, jen z písku!

Hleděl jsem naň hodnou chvíli,

rtové se mi chvěli:

Hle, tatíčku, co jsme byli

a co jsme dřív měli;

co jsme byli, a čím nyní

ve vlastním jsme domu?

naše práva mají jiní,

naše statky k tomu.

Zdál se Žižka naslouchati

tlumeným mým řečem,

ba pojednou bylo znáti,

pohnul také mečem;

jakby chtěla se mnou k pouti,

pozvedla se noha...

Ach, kdyby chtěl oživnouti,

pro živého Boha! –

Pohlédl jsem, dudy v klíně,

v zázračné ty oči,

od těch dob jak žernov v mlýně

hlava se mi točí;

bodá mne to v levém boku,

tepny zrovna buší;

v Žižkově jsem spatřil oku

slzu, na mou duši!

Kuráž jsem vám dostal mžikem,

moji zlatí braši,

řku: promluvím s pantatíkem

o té bídě naší;

vypravuji všecko všudy

v mnohé moudré větě,

že nevíme kam a kudy

na tom božím světě.

Hleď, tatíčku, zlo nás drví,

šeptal ret můj tiše,

ale Žižka stáhnul brvy

hněviv zvolal s výše:

„Tím jste věru vinni sami,

není srdce dosti;

slza-li v zrak vytryskla mi,

byla slza zlosti.

O krčmách a pitkách víte

škůdců svých a vrahů,

jejich stop však nevidíte

na svých domků prahu;

sami vší jste vinni psoty,

sprostý vám mrav český,

nejrůznější do cizoty

stopujete stezky!

Nad odkazy otců máte

novomodní smetí;

za hvězdičky prodáváte

sebe i své děti;

snášíte a hromadíte

plané cetky cizí,

skvosty však, jež škvárem mníte,

v kapsách lotrů mizí.

Má-liž se to dál tak vléci?

Čert aby vás hlídal!

Žel, že jsem těch smutných věcí

ondy nepředvídal;

škoda bojů, škoda kroku!

Pomoci-li není?

Jen mizerných pět set roků,

a jak vše se mění! –

Křičte dál jak nazí v roji

sršní, věz však, brate,

nářek ran že nezahojí

a mne nepomate;

nechte si brát řeč i chaty,

vzdychejte jak baby –

nechci míti nic, můj zlatý,

s otroky a raby! –“

Zahanben jsem v raním šeru

rychle prchal z města;

z kamene je Žižka věru,

ale my jsme z těsta;

hněv mi v hlavě zrovna hoří,

v ňadrech hanba zebe,

za Lužnici, do pohoří,

pod širé chci nebe! –