HOVOR SE SFINGOU

Miluji tvoje všecko,

ty to víš, ty to víš,

veliké děcko,

pro něž jsem zradil sebe,

a za snem jako za oblakem stoupaje v nebe,

řítím se níž a níž.

Miluji vše, co nazýváš svým tělem:

hedbávné pleti teplo i led,

tvé tváře lunu pod oblačným čelem,

rtů rozpuklý a pastelový květ,

pilíře nohou, trupu prohnutou sakuru,

tvé ruce měkkých dlaní,

tvé hrozny, tvou broskev, tvou lasturu,

bledost i zardívání, –

leč nejvíce z všeho miluji, až k nenávisti,

tvých očí tmavou hlubinu:

šerem je obklíčena, tlí v ní listí,

zrcadlí tajemnou končinu.

Nejvíce z všeho miluji oči tvé,

nejvíce z všeho mě vraždí těch zřítelnic dvé.

Stokrát se do nich zahledím,

závratí puzen až ke dnu,

táži se, táži – marně – vím,

že odpověď leží v nich jako balvan, balvan, jejž nevyzvednu.

Stokrát se marně zadívám

v tu hlubinu němou,

jako bych hovořil s tajemnou gemou,

stokrát se marně očima ptám

těch očí.

Bludičkou na úbočí

cosi v nich vzplane a zhasne v tmách,

rázem a navždy v bezedných hlubinách,

vyhnancem do noci odcházím znova,

ze starých ran mně znova teče krev:

nikdy se nedovím, nehoden slova,

je-li to posměch, soucit, zrada nebo hněv,

chlad nebo teplo, ocel nebo měď,

ta tvoje odpověď.

Miluji tvoje všecko,

ty to víš, ty to víš,

veliké děcko,

pro něž jsem zradil sebe,

a za snem jako za oblakem stoupaje v nebe,

řítím se níž a níž.

Miluji vše, co jmenují tvou duší:

tvé mladé bloudění

i touhy, jež chudoba kruší,

smutky a vzpouru, stud i vzrušení,

tvou plachost laně

i něhy cudné slabiky,

tvé spravedlivosti hrdé zbraně

i soucit veliký –

leč nejvíce z všeho miluji to bolestné dění,

jež zasil jsem do tebe – pro svoje utrpení.

Ten zmatek tvého srdce, ta bouře kol tvé hlavy,

to není všednost ve všednosti jen.

Jsi cesta do hor: táhnou silné davy

pozdravit nový den.

Jak sladko by bylo trpěti tedy

pro krásnou věc,

kdyby nás nedělily tajemné ledy

a spojoval bratrský růměnec.

Jak sladko bylo by trpěti,

znám-li svou vinu,

a utrpením prospěti

milovanému klínu.

S vědomím viny klesám pod balvanem,

jejž na mě jsi svalila,

nemohu příti se s mládím, krutým vanem,

pro sen, jejž tak jsi zradila.

S vědomím lásky však chtěl bych odhodlaně

snášeti vše, co mi připravíš,

chtěl bych ti pokorně nastavit dlaně,

bys mohla výš.

Stokrát jsem k tomu se odhodlal,

stokrát však víru jsi mi vzala;

srdce i mozek jsem ti bez výhrady dal,

mlčením aspoň jsi mi lhala.

Ach, proč jen, proč, ó ženo sladká,

jsem v bytosti tvé tak všední jen host,

proč nemůžeš příteli tam otevřít vrátka,

kde upřímnost potkává upřímnost?

Setkávám se jen s hlubinou němou,

jako bych hovořil s tajemnou gemou,

tápu jen v tmách,

ruku mi pohladíš, zmizíš v hlubinách,

vyhnancem do noci odcházím znova,

ze starých ran mi znova teče krev:

nikdy se nedovím, nehoden slova,

je-li to posměch, soucit, zrada nebo hněv,

chlad nebo teplo, ocel nebo měď,

ta tvoje odpověď.