Hovor se spící dcerkou

Zavolal jsem tě z nejsoucna v bytí –

droboučké ručky, srdce tluk...

Já tenkrát nevěděl, že čin můj vznítí

požáry nevyslovitelných muk...

Bdí půlnoc zelená a všechna světla výší –

paprsky jejich mráz mi k srdci sáh’...

A dech tvůj slyším, byť byl sebe tišší,

jak kolem postýlky tvé chodím po špičkách.

Což dnes! Dneska je bezpečno. – Jsem ještě tady,

pln chuti k životu a ku práci – a zdráv...

V mém srdci láska – ve tvém není zrady –

a úsměv úsměvu je pozdrav za pozdrav...

Dneska je bezpečno... Leč to mou bolest jitří,

že člověk vločkou je – hrou větru hnán –

a neví podvečer, co přinese mu zítří –

zda hlahol nedělní, či znění truchlých hran...

Je těžko, přetěžko – a kolem nás jsou lidé,

a každý z nich je hádankou i sobě sám...

Ó, věděti, co všecko k tobě přijde! –

Nad postýlkou tvou s bázní přemítám...

Všecko je tíživé a přísně zodpovědné –

víc, než kdy jindy, život kolem vře...

Snad přijde kdos a s cesty kámen zvedne,

snad přijde kdos a náruč rozevře...

Snad půjdeš svými dny jak růžovými sady,

kde štěpy k podporám svým odevzdaně lnou;

snad – nedej Bůh – tě vyštvou ze zahrady,

žebračku potulnou...

Snad jednou vzpomeneš a budeš žehnati mi,

že volal jsem tě tělem vzhořelým –

snad ale uprostřed běd slovy rouhavými

mne nazveš prokletým...

I právo pochybné je v této kruté chvíli,

zda bez tvé vůle zavolat jsem směl – – –

Do ticha váhavého bolest nejistoty kvílí,

a myšlenky jsou rojem polétavých včel...

A půlnoc zelená i všechna světla výší

jdou od mých oken, ztrácejí se v tmách...

Však dech tvůj slyším, byť byl sebe tišší,

jak chodím kolem postýlky tvé po špičkách...

Zavolal jsem tě z nejsoucna k bytí,

probudil drobného srdce tluk...

Ó, vědět jen, zda láskou bude bíti,

či svírati se trýzní hořkých muk! –