Hovor se strojem.

Jen dále, dále – nikdy stát,

jen dýchej a se toč,

zde já, tam ty – však mám tě rád,

sám nevím ani proč.

Já v práci právě jako ty

od rána den co den,

až po večera mrákoty

náš slyšet ráz i sten.

Jsme jak dvou starých druhů pár,

vždy spolu jeden let,

já tebe ženu, jak jsem stár,

a mne zas žene svět.

A někdy to jde vesele

a jindy těžce zas,

však dobří spolu přátelé

jsme byli celý čas.

Však, brachu, mně sníh na skráň kles’,

a krátí se mi dech,

a ty jak prvně šel bys dnes,

jsi jeden smích a spěch.

Ty’s učil mne jít v práci dnem –

a nemysliti víc!

Ba, hloupost! Ještě zahvizdnem’

si spolu z plných plic!