HOVOR VĚŽÍ.

Když noc šla tichem pražských měst

a pod ní spal svět celý,

dvě věže Týna v moře hvězd

se týčily a bděly.

A řekla jedna: Bez snění

dnes trávím noc tu tmavou,

pohádek řad a vidění

mi starou táhne hlavou

Já slyším rohy, kotlů třesk

a křik se vzduchem nésti

a vidím turnaj, kopí blesk

tam dole na náměstí.

A druhá: Vidím lešení –

meč blýská – výkřik bolu –

a dvanáct v krve prameni

se hlav tam válí dolů.

Tu první: Záře děsné zřím,

jak nebe když se taví,

a ze spálenišť vidím dým

se zvedat černý, čpavý.

V tom blýskl v dálce rudý jas:

Hleď, žhavý drak zas lítá!

Ne – řekl klidně druhé hlas –

buď zticha již – to svítá!