HOVORY VÉCÍ

V dnech slunečných se rozveselí dům,

jenž smuten v nocích náměsíčníků;

hovory mluviti dá mrtvým rtům

vášnivců, snílků, melancholiků.

Bdí stěny, vyschlá dřeva tají dech,

praskají parkety, odprýskne strop.

To všecko, zdá se, vědí o lidech

z chvil nedávných a z dávných dob:

snad které ženy oheň zjitřený

tu býval štěstím krbu udušen,

a který muž, jenž bral se odtud do světa,

snil marný Don Quichotův sen.