HRA MÍČEM.

Větérku jitřní, siťko má plavá,

v níž zachycen uvízl motýlek čas,

sestřičko lhavá, usměvavá,

proč na srdce políbila’s?

Na kraji daleké cesty ses bála,

že možno je jíti a nedojít:

a v náručí mém ses, zlíbána, smála,

že možno je ztrácet a žít.

Jak barevné míče’s mi házela slova,

a slunce se smávalo k našim hrám;

každého večera bývala’s nová,

a každého jitra jsem zůstal sám.