HRA MRTVÝCH

v střed kulis vlá svit luny tklivý

a odráží se po stěnách,

je po divadle... Jen já snivý

jsem zůstal a jen drobný prach

jak zbyl tu, zvířen lítá sivý

a v prapodivných konturách.

Zde ticho je jak v kobě duchů,

jež zná jen kouzlo hrobních míst,

se stropu malba plá, leč k uchu

mi nezní ani šum ni svist,

ve vůní prosyceném vzduchu

ční opona jak svadlý list.

I v šatny roucha purpurová

a bílá paprsk kane v ráz

a v přilby padá stříbrem znova,

jak noc tu rozplétá si vlas,

ta sirá modlící se vdova,

jíž v náručí den dávno zhas!

A půlnoc bije – venku němý

se zvlhčil vzduch, by dusný tak,

a neslyšnými kročejemi

jen jak by křídlem pohnul pták,

to oživlo, zdmi náhle všemi

se sunul bílých postav mrak.

Teď v šatnu postav rej se valí –

a ticho bledých na lebkách

se octly přilby, v šat se halí

ta etherická těla v snách –

zas noví přichzejí z dáli

a luny světlem víří prach.

Hra počla... Hudby šum se dere

jak jív a vrby sténání,

v blesk světlo slétlo v klenby šeré,

kde tisíc hlav se naklání,

a zní to jako miserere

a půlnoc kráčí po pláni.

A město spí, hvězd čety plují,

leč zde to kypí v šum a spěch;

tam v hledišti se protahují

jen stíny nudné v sedadlech,

jich sklenný zrak plá v důlků sluji

a není slyšet ani dech.

Zkad přišli jste sem, herci němí

a diváci, v tu zemskou tíž,

proč hlavou kýváte a zděmi

jde stuchlých věnců zápach blíž,

jež vašich lebí tvoří lemy –

jste bozi nebo ďábli spíš?

Či chcete v hrobů svojich plíseň

si přinést ještě krásy pel,

a dramatem svou zahnat tíseň

a zřít, že duch v nás neumřel,

že v budoucnosti slavnou píseň

si vnuk váš chrám ten vystavěl?

Či lidskostí se zpíti jdete

a připomnít si žití pláč,

když hvězdami kol nebe kvete,

když o nebi sní živý spáč?

Nuž, oponu již pozvedněte

a v očích se vám slza zrač!

A opona se rázem zvedá –

hra počla – slov však neslyšet,

jen jak stín jeden druha shlédá,

zrak bleskne, zlostně chví se ret,

stín každý palcát, kopí hledá

a za druhem se pouští v let.

Ó, vaše hra mi dobře známá,

vím, to se střetla česká krev,

v mžik pohltí vás vášně tlama

a navzájem vás potře hněv,

dvě strany vzniknou, v staré drama

vás vžene hádek pustý řev! –

Ó dosti! Nač v boj síly hnáti!

Já zahřímal v ten davů stín:

„Což ani hrob vás neodvrátí

druh druhu mařit každý čin,

proč nemůžete k shodě zráti

a vždy jen k troskám rozvalin?“

V ráz ticho. Svěsil každý hlavu

a zelenavých oči hled

a sklenných těchto bouřných davů,

jak přesvědčen plál klidem hned –

jak věštec kýs v své skráni slávu

jak studem zrak svůj tiskl zpět.

A děl mi v pláči: „V stopě shody

kam dospěl nadšený váš lid?

Zda k činu spojily se rody,

váš věk zda počal velkým být?

Zda praskla pouta, ze svobody

zda číše počali jste pít?“

Ráz, ráz – ráz dutý hlučně zalít’,

ráz hodin sem a jako klet

dav stropem pryč se počal valit,

a opony pruh s třeskem slét! –

– Mně v prsou bude věčně pálit

má nevyřčená odpověď!

Tak hrozná byla by! Ret pálí

tu trpkou pravdu povědít!

A než jim zjevit naše žaly,

to líp by bylo hanbou mřít,

neb oponu, jež všecko halí,

nad naší bídou rozestřít!