HRA NA VOJÁKY.

Sed’ ve stín trnné křoviny,

plet’ mlčky čáku z sítiny,

hůl z hlohu na meč oloupal

a potichu se tomu smál

sypaje květ si v černé vlasy.

V tom nad horou tam blysklo v mraku:

„Aj, na lepší snad blýská časy!“

Po břehu řeky vodník čilý

si skáče, zpívá rozpustilý:

„Jen pojď sem, hochu, v boje ples!

Stni hlavu moji, proleť vlny,

je dole zámek zlata plný,

jen poskoč honem v náručí!“

Své rámě rozpřáh’, usmál se

a rety špulil k políbení...

Žár hochu vzňal se ve hrudi,

leť blíže – juž se voda pění –

a hoch kdy zas se probudí?