HRA OBLAKU

Jak oblak labutí mou myslí pluje sen.

Svým zrakem niterným zřím jednu z blahých žen,

jež zbožňoval jsem kdysi.

A stále zářněji se z temna kreslí líc,

má mysl kouzlí si zář modrou zřítelnic

a něhyplné rysy.

A v duchu vidím ji, jak by to bylo dnes,

ve slunci kráčíme po vzkvetlé mezi v les,

je přioděna bíle,

druž ptačí písněmi nás zdraví se snětí,

a ona, dětinská, mi klesá v objetí

té šťastné chvíle.