HRA STÍNŮ. (I.)

Les známý, prudce hovořící vůněmi,

se zachvívá, když do něj vkročím.

Noc, za mnou jdoucí, nepokyne svůdně mi,

ať ve studánkách rty své smočím.

Spí tiše les můj s bezednými tůněmi.

V aleji stopy štvané zvěře zočím.

Mé srdce zachví se a rty mé oněmí

před divadlem, jež zjevuje se očím.

A bytost stísněná i ve smrt uvěří,

když pozdní hodina tesklivě udeří

a nekonečný stín se vyjevuje stínu.

Se stíny hrůza jde a s hrůzou přiletí

tmou noci hluboké hlasy ze zásvětí,

vyčítající člověku odvěkou vinu.