Hra v šachy.

Chvěl jsem se vždycky v předtuše a strachu,

když hráli šach jsme v tichém salonu,

když figurky mé v ruky něžném vzmachu

jen sbírala a v dlaní záclonu

svou dumnou v přemýšlení skryla hlavu

– jak generál kdes v bojujících davu –

a při tom ssála šťávu bonbonu.

Já tonul v úzkostech a divném blahu,

když ptal se poprve zrak tázavý,

kdy odhodlám se k obtížnému tahu,

šach králi odeženu vtíravý...

A náhle nabyv ducha rovnováhu

jsem vítězně si klestil vojskem dráhu.

Ó žal, můj klid jak motýl prchavý!

Tam pod stolem se nožka její hnula

a na mé – náhodou snad – spočinula.

A v posled, kdy z řas tmavé zálohy

vyslala zraky černé, zadumané,

byl jsem již v srdci zničen, ubohý,

i v polích šachovnice kostkované!