Hrabě Breda.

V zlém hněvu hrabě Breda burácí;

daň neplatili jemu sedláci.

Zda nemohli neb nechtěli,

on čeká darmo třetí neděli.

A k poledni zněl návsí bubnů vír

a v drábů středu kráčel mušketýr.

„Pan hrabě to vám činí vzkázání,

že nejvyšší čas, dělat pokání.

A zaplatit co dávek, desátků,

neb hrdlo chystat v pěknou oprátku!“

Však marně prchl čtvrtý týden zas

a návsí bubny zní a polnic hlas.

Vojáci kol vsi řetěz splítali

a všecky mladé dívky schytali,

a mladé ženy všecky do jedné

a do zámku je hnali v poledne.

Co bude s nimi? – Jaký osud jich?

A v mušketýra odveti zněl smích.

„Pan hrabě poslouchat vás vycvičí,

na zámku čekají už holiči.

Ti ostřihají vlasy ženám všem,

by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém.

Co měli vy jste dáti na zlatě,

kštic zlatem nahradí si bohatě.“

A stalo se tak. – Jedna dívka jen

jak vesna sličná, tichá jako sen

se zdráhala – a hrabě povelí:

„Ji ku lepšímu chystám úděli;

já pro sebe ten zlatý nechám vlas,

ty druhé ostřihané pusťte zas!“

A stalo se. Noc táhla v tichý kraj.

Ó pane hrabě, dnes tě čeká ráj!

Ta dívka selská, soujem luzných vnad,

v svých vlasů zakryje tě vodopád.

Jí tisíckrát se tobě odplácí,

co dluhují ti ještě sedláci. –

Svit jitra plnou září v pokoj vnik’

a dveřmi hlavu strčil komorník.

Pán nezaspal tak nikdy do rána.

Zří k loži – clona jeho strhána.

Zří k oknu – s něho bílý vlaje šat,

zří v lože zas a trne hrůzou jat,

a neví, je to pravda, je to sen –

tam zlatou kšticí hrabě uškrcen.