HRABĚ LOKETSKÝ.

Když zastře půlnoc nebes kruh,

(Dí pověst starověká)

V Loketském zámku strašný duch

Po síních hrůzně těká.

Jest to Loketský vládyka,

Jenž takto oupí, naříká,

I strašlivě burácí,

Až jitřena se vrací.

Za živa strašný urputník

Ten mnoho zlého stropil,

Meč mnohdykráte ukrutník

Nevinnou krví zkropil;

A leže v lůně lakotě,

Dnem nocí toužil po zlatě,

Pročež slečinku Hemu

Zasnoubil synu svému.

Však Zděnka srdce v zánětí

Již jiné dívce plálo,

A lásky krásné podletí

Se vůkol něho smálo;

Když v dobře kryté tajnosti

Se s dívkou kochal v milosti,

Neznal nic vůkol sebe,

Než v přítomnosti nebe.

Když hrabě v bujném hovoru

Své hříchy topil v číši,

Pospíšil jinoch za horu

Potajmo k lesní chýši,

Kde děvče k němu nevinné

Se s uzarděním přivine,

A okem, z nějž ples svítá,

Milence svého vítá.

Však otec dívčin potajnou

Vždy na to zírá péčí,

A kárá dceru milenou

Otcovskou, vlídnou řečí:

„O zanech, dítě, vášně své,

A uposlechni rady mé,

Než na mou hlavu šedou

Záhubnou bouři svedou.

Zda mníš, že zeman bez těže

Synovi k sňatku svolí?

Dřív hocha vrhne do věže,

A tebe mečem zkolí;

Kéž duše pouto setřese,

Jenž vonných růží nenese,

Než uzřím milou Bělu

Usvadlou v hořkém želu!“

„„Ach otče! netrap dcery své,

Ach otče, již jest pozdě;

Vždyť víš, že žilo dítě tvé

Co ptáče v hustém hvozdě;

Co ale milost v srdci znám,

Mne veleblahý pojal mam.

Teď bez něj nelze býti,

Sic konec mému žití!““

Tak vzhůru bílé ruce pne,

A při žalostném štkání

Se v otci měké srdce hne

I jme je slitování;

Milenci klesnouc v náručí,

Budoucnost tomu poručí,

Jenž všemu dráhu káže,

A srdce k srdci váže.

Nic však nemůže v soukromí

Na světě blaze žíti,

Nekvete zde bez pohromy

Nám blaženosti kvítí.

Hle! jeden z hradních pochopů

Milencům vkročil na stopu;

Ten pánu bez prodlení

Jich tajné zjevil vření.

Tu v prsou vládyky se hněv

Co v smolné výhni houpá,

A zpěněná ve srdci krev

I v tvář mu bujně stoupá,

I mře mu na jazyku řeč;

Po boku hrozný tasí meč,

Od vnitřních puzen hadů

Ven k lesu třeští z hradu.

Tam v starovážné dubině

Postranní chatrč stojí,

Podál ve strašné hlubině

Havířů zbor se rojí;

Ten dnem a nocí v hlubinách,

V nevlídných, tmavých dutinách,

Kde propast kovy kreje,

Se zemi v žebra reje.

Před nízkou tudy chatrčí,

Pod lípou jinoch sedí,

Milenku chová v náručí,

Jí v oko zňaté hledí;

A vřelou pojat milostí

Kochanou dívku s čilostí

Ku srdci svému vine,

A v sladkých citech plyne.

Tuť k uším rázný jim co hrom

Hlas zemanův zahučí,

Až žasem dutý skalní lom

Co živlů souboj skučí.

„Uvrzte, řve na horníky,

Tyto dva smělé bídníky

Tam v rozšklebenou hloubi,

Ať peklo je zasnoubí!“

Co supů roj se vyřine

Ta chasa hrůzná z lesa,

Na srdce Zděnka upřímné

Polmrtva děva klesá.

„Odstupte, hrubí otroci,

Sic vytasím meč k pomoci!“

Tak Zděnek volá v hněvu,

K svým prsoum tiskna děvu.

Co ohromeni zůstanou

Pacholci v polou stezky,

A Zděnka oči zaplanou,

Co záhubné dva blesky.

Tu zeman, vztěky v obočí,

K milencům rychle přiskočí,

A jedním rázem dolů

Je v propast srazí spolu.

Ve hloubi, sobě v náručí,

Letí milenci věrné,

A smutný ohlas zaskučí

Z propasti vzhůru černé;

Když pak ujíždí vládyka,

Tuť otec dívčin naříká,

Třesa se hrůzným žasem,

Bolestným úpí hlasem:

„Ať za ten mrzký, hrůzný čin

Tě stíhá metla boží,

Mé dcery krev, tvůj vlastní syn

Ať stoupí k tvému loži;

Když tichý tebe pojme sen,

Buď nářkem kmeta probuzen,

Jemuž jsi, krutý vrahu!

Ku hrobu zkrátil dráhu.“

To zalkav šedé vlasy rve

Pro milé stařec robě,

Ku nebi schřadlé rámě pne,

A želem zoufá sobě.

A než rok v strázni uplyne,

Vládyka bídně zahyne,

Pak v zámku pustém chodí,

A strašné ryky plodí.