HRABĚNKA.

Kam pospícháte, hrabě můj,

tak rychle v době ranní?

– Již dlouhý čas jsem neviděl

hraběnku, svoji paní.

– Ta mrtva, věřte, mrtva jest,

já říci vám to mohu,

dnes měla pohřeb, při mši já

se za ni modlil k Bohu.

Já viděl, jak zdi paláce

jsou černě ověšeny,

a její děti viděl jsem,

jsou v smutku oblečeny! –

Šel hrabě dále cestou svou,

na hřbitov přišel k rovu

a mečem jal se hrabat jej

a zalkal v tomto slovu:

Ó vstaňte, vstaňte, hraběnko,

neb hrabě váš je tady!

– Jak mohu vstáti, hrabě můj,

jsemť celá beze vlády.

Ach, ožeňte se, hrabě můj,

pro lásku všecku ke mně,

a tuto novou ženu svou

jak mne milujte jemně.

Když budete ji v srdci mít,

tož jak bych já to byla,

a syny všecky, hrabě můj,

jež vám jsem porodila,

ty v květu mládí zavřete

co nejdřív do kláštera,

ať za mne Otčenáš říkají

od rána do večera!