Hraběnka z Kolovrat.

Oj, Práchně lesy šedé,

kdo že to vámi jede?

mor z dálných končin snad?

To Huerta! V mlh lůně

na hbité nese brůně

hraběnku z Kolovrat

na Velhartický hrad.

Lup nejrůznější množe

vzal mužovi ji z lože;

k ní pomohla mu lest,

leč od ní zas v čas krátký

jed pomůže mu sladký –

a ne-li jed, tož pěst;

což lotru cit a čest! –

A syt jsa její lásky

svrh’ krasavici s hlásky

a roznésti dal kol,

že mladou hradu paní

vzruch srdce z nenadání

strh’ s věže v skalní dol

a šílenství a bol. –

Však hradem na to záhy

přes komnat kráčel prahy

co noc kýs hrozný zjev;

lid děl, že zavražděná

to od Huerty žena

a že je samá krev;

ó těžký boží hněv!

Že s pláčem v děsné muce

rve vlasy, vzpíná ruce

a volá do všech stran:

„Tak hroznou měrou měří

Bůh, cizákům kdo věří,

již jako hejna vran

krev pijí z našich ran!“