Hrabyň.

Tak leckdy, kdy lehké topasy prší

s topolů v cestu a ve sny mi srší,

tak leckdy se mihnou pobožné řady

s korouhví napřed a dojemným zpěvem.

Ctím tvoji víru, ty staříku sivý,

ctím vaši víru, vy děvčata ze vsí.

Dávno je tomu, tenkrát jsem býval

hezounký hoch – po cestě jsem zpíval,

korouhev napřed, za ruku otec

vedl mě dolem a vedl mě horem,

vedl mě poli a vedl mě borem,

až přišla Hrabyň, vysoká Hrabyň,

mohutný kostel s Marií Pannou,

poutníkům žehnal pan farář Böhm.

Byli tu z Modré a byli tu z Polské,

byli od Váhu a my od Těšína,

nabit byl kostel, sladkými zory

hleděla na nás Hrabynská Panna,

a před ní kázal pan farář Böhm.

Bílé jsem čelo do prachu chýlil,

andělů zástup srdcem mi pílil,

sladkými zory hleděla na mne

Hrabynská Panna, a před ní kázal

pan farář Böhm.

Čí jsi je synku? Za ruku vzal mne,

krámy mm vodil, hladil mi vlasy,

Bůh ví, co všecko mi v Hrabyni koupil

pan farář Böhm.

Dávno je tomu. Z duše mi prchla

víra. Mrak škaredý sedl mi v čelo,

hřích oko skalil a stáhl mi rty.

Bůh nežije pro mne. Ale když žloutnou

vrby při řece a jabloně dolů se nahnou,

pobožné zástupy „na odpust“ táhnou:

shýbám já čelo, hříšný kříž zrobím,

jak by se na mne dívala Hrabyň,

na konci Hrabyň, vysoká Hrabyň,

jak by se na mne sladkými zory

dívala Panna, Hrabyňská Panna,

a před ní kázal pan farář Böhm.