Hráč.

A hrál a hýřil vášní hnán

a pil, až probil dům i lán.

Vždy nevěren mu zlatý kov,

až starou matku sklátil v rov.

Máv’ pěstí, z domku vyšel ven,

a v jeho dumy šuměl klen.

A sejček houkal z půdy: „Hleď,

jsi žebrákem, co teď, co teď?“

„Co? Nevím!“ Hlavu v dlaně klaď,

kdos v zadu naň: „Chceš plakat snad?

Co poradím, to vykonej,

a jako dřív, zas bude hej!“

„Kdo jsi?“ „Aj, znáš mě, myslím přec,

tvůj rádce, z hory myslivec.“

„Vždyť nebyl, není v horách těch!“

„Což na tom, slyš a ptaní nech!“

Mých bedlivě si všimni slov:

jdi o půlnoci na hřbitov!

Hloub vnikni, zánovní kde hrob,

a z lebky sobě kostky zrob!

A ty-li jednou v kapse máš,

ves všecku na prach obehráš!

Jdi, neleň, děj se juž co děj,

a jako dříve, bude hej!

Však, běda, kdybys prch’ neb hles’!...

Já za zídkou chci hlídat, věz.“ –

Šel, nedbal; hřbitov hrobů pln,

jak za větru je řeka vln.

Tma čirá kol, leč on ví dost,

tu hrob, jenž posud neporost.

A do práce se pustil hned

a již již z truhly víko zved’.

A když chtěl tělu lebku brát,

vzdech z hrobu slyšel: „Nechtěj hrát!

Což nehleděl jsi rádci v zrak?

Ó sprav se, spěcháš v zhoubu tak!

Jdi, pilnou rukou chleba těž,

tou kostkou spásu prohraješ!“ –

Hráč oči vytřeštil a žas’,

ten za zdí volá však: „Je čas!

Vždyť mrtvý nevzdychá, nač strach,

to vítr těká po trávách.

Nic nedbej ledabylých slov,

vem, co chceš mít, a zasyp rov!“

A podruhé se kloní muž

a drží v ruce lebku juž.

Však zděšen padá... jaký hlas?

„Ó nervi, synu, matčin vlas!

Vždyť nosila tě pod srdcem –

ó přej jí mír a lehkou zem.

Jdi, život sprav a duši spas,

jen prací budeš bohat zas!“

Hráč zděšen osykou se třás’,

ten za zdi zase naň: „Je čas!

Vždyť mrtvý nemluví přec, věz,

jen o kříž větví tepe bez!

Už spěš!“ A třetí muže sklon –

a z rakve zavzněl žalný ston:

„Ó, synu! nedbej hrůzných vnad –

mám na vždy tebe ztratit snad?“ –

Muž zděšen pouští hrozný plen

a stojí jako přimrazen.

Ten za zdí volá však: „Spěš, spěš,

čas odletí-li, zahyneš!“ –

A skrze mlhu, skrze mrak

jak uhel hoří jeho zrak.

„Ó spěš a vezmi, rvi a ruj,

buď náš!“ Leč matka: „Ne, on můj!

Já nepustím ho z rukou svých,

ó pomoz, Bože, v nebesích!“...

A s věže bilo noci půl,

muž vzkřik’ a sesypal se v důl. –

Když do chrámu šel ráno lid,

dvě těla v jednom rově zhlíd’.

Mír v líci, zbaven hrůz i vin,

spí matkou objat mrtvý syn!

Však za zdí, hle, když vyšli ven,

byl trávník jako vypálen. –