HRAČKA

Je bol má lyra, ruka hraje na ní

a zraněná má láska vede zpěv,

mé srdce dává takt v svém odříkání,

v mé písni tryská vřelá jeho krev.

To ticho tíží mne – měj slitování!

Co udělala jsem Ti, proč ten hněv?

Ty mlčíš jako kámen – nesmím ani

se ozvat, když mi život prchá z cév?

Ty’s nařkl mne. Proč? Vysvětli svá slova,

jak děcko jsi, jež hračku rozlomí,

když omrzí je. Novou hračku chová.

A mlčíš jak to ticho na hřbitově,

kde mrtví leží v hrobě svědomí,

a srdce Tvé jak kámen na tom rově!