Hračkář.

Co slunce vystouplo nad hory,

co slunce za hory padá,

v stínu své tmavé komory

tu divnou družinu skládá;

ze střídy chleba je hněte a žmolí,

sám tvrdou si kůrku máčí a solí –

nechci se přít,

však myslím, ten chlap má prasmutný byt.

Před ním na stolku kejklavém

více jich, než na stu šachů,

a každá je na poli nepravém,

on o ně v stálém je strachu;

lidé i mátohy, ďábli i bozi,

a každý, jak vidět, se na něčem vozí:

nevidný lep

je připjal v hračkářův kůrkový chleb.

Jest jich tu jako je na medu much,

oděných v rozličné cetky;

padá-li jeden, – lepkavý druh

za pačes chytne ho hnedky:

veselá družina v kejklavém stole;

byli už nejednou na zemi dole,

ale on tich,

jak je tam porazil, zase je zdvih’.

A hněte a žmolí a lepí je dál,

až někdy sám se tak diví,

kde tolik píle a chvíle byl vzal;

však on je dělá – a ony ho živí!

A tak mu léta mijí jak dnové,

z mody-li vychází, vymýšlí nové; –

jen ve snu tak

se zdá mu, že se mu chechtají v znak.

Pak se mu zdají ty postavy

ne z chleba jenom a vosku,

leč z neznámé jakés přípravy,

jež hněte se z krve a mozku –

A potom zdivočí, rázem to skácí:

ale jak praveno, zmařil jen práci

a zvedne je hned

a žmolí a hněte zas tisíc let.