HRAČKÁŘSKÁ DĚDINA.

Role, paště kol jak dlaň –

úroda skoupá;

choře pláňat skrslých řad

s mezí se houpá.

K návsi bočí prorvy cest

s vrchu i z dola;

na ní štěrk a kaluže –

nuzota holá.

Baráky – hub chomáče –

k hroudě se tlačí;

dvéře, okna, vikýře –

díry to račí.

V světnici jak na síni –

čmoud, rmut a stíny;

vrátké stěny v hnilobě,

podlaha z hlíny.

Vnuk i dědek, děvče, muž –

věk se tu ztrácí –

všichni z rána do noci

spřaženi v práci.

Řežou, klíží, barví v spěch

zamlkle hračky;

ozvou-li se děti kdy –

z hladu jen plačky.

A co zrobí, rozvozí

trakačem bosi,

až je chorob, útrap žeň

na máry skosí.

Darů, šprýmů, výskotu

z hraček je všudy,

v hračkářské však dědině –

mozoly, trudy.

Dětem hasne z hraček jas

v klopotné změti...

Prostřed kup jich pestrých zde –

bez hraček děti! –