HRAČKY

„Kraj světa obešel jsem, všecky typy

plemene lidského jsem poznal, pletě

všech pásem: nejlibější v celém světě –

od břehů širých otce Missisipi

až k Indu, rumem bohatému v letě –

jsem v Bankoku zřel lidské poupě

na dvoře krále Siamského skvělém.

Ač příroda tam krásy dává skoupě,

ten hošek malý pleti světlohnědé

a nekonečně důvěřivých očí

v půvabu objevil se děcka celém;

v hedbáví oděn, rodu vznešeného,

as čtyřletý byl; cizince mne, bledé

evropské pleti v uniformy zdobě

– jsem vzrůstu nad Malajce mohutného –

nespouštěl s očí. Vyprosil jsem sobě,

bych dar mu směl dát na památku.

Vojáka z plechu, praporem jak točí,

– pod hrotem skvěl se ze skla drahý kámen –

podal jsem chlapečku. On v ručky obě

vzav hračku, v štěstí svého zmatku

se zarděl jako růže plná; zmámen

si z hloubi vzdechl – přeblažené robě.“

Tak cestovatel vypravoval kdysi.

Bordone Paris, malíř krásných paní,

jenž vystudoval ženských tváří rysy,

ten studu nach ne v tváři jenom viděl,

on znal ty pleti bílé, v jejichž tkani

je přecitlivé cévstvo (lékař děl by),

jichž úběl vzplane studem karmínovým,

jakmile ňadra obnaží, neb šíji.

I kmenovec náš, jejž Schiavone zovou,

tak ňadra žen ve mnohé scenerii

maloval, květ jakoby jabloňový

byl mezi prsy spad’.

Bordone v jedné

má scéně – jejíž půvab nevybledne –

sedící ženu. A k ní muž se tulí.

Jest bělostná, muž vášnivý je snědý,

a levou rukou ke kyčli jak jel by;

než ona, spité majíc touhou hledy,

jej zdržuje. Však, by se neminuli

těch cílů svých, nepouští jeho ruku!

Nad nimi Amor bez šípu a luku

– nač potřeba tu ještě jaké střelby? –

zelený drží nad hlavami věnec.

A ženě ne jen v tváři kvetou růže,

vytryskl purpur, krasší nad ruměnec,

z bílého voňavého prsou lůže

a namalován nach i nad koleno.

Vždyť v ruce hračku má – silného muže.

Ó zmámená ty, přeblažená ženo!