Hračky divochů.

Kdys v jednom museu – je roků tomu řada –

jsem zbraně prohlížel si lidí tmavé pleti,

však víc a déle zrak můj lpěl na hračkách dětí,

na tretkách, kterými se těší duše mladá.

Na loutkách barvených, jež dítě v lokty skládá,

jimž zpívá, šepotá i sladký sen svůj světí,

dost jemně řezaných ze tlustých stromů snětí,

že jistě pečlivá dlaň tvořila je ráda.

A vše jsem zapomněl, co kdy jsem slýchal dříve

o ďáblech divoších, těch strašných, jak jsou katy,

jak pijí lidskou krev jak lačné zvíře divé,

jak dosud lidskosti k nim nevnik’ paprsk zlatý.

Ó, jistě dobří jsou a lidé, třeba tmaví,

když děti milují, jak tyto hračky praví!