HRAD.

Blíž lesnatého pásma Šumavy

jsem, poutník, přišel do starého hradu;

ten v lesích stál jak stařec žebravý

a v dálku hleděl na niv českých vnadu.

Tam snít jsem chtěl a do vln vzpomínek

se celý stopit v rumech srostlých travou,

ten zapadlý a ztracený již věk

si nechat plynout nad skloněnou hlavou.

Však byl tam výlet. Jásot, píseň, smích

a banální vtip pučel v hradu starém,

a z rozjařených tlup a veselých

kdo zamyslil se nad pádem a zmarem?

Tu džbánky klaply, číše zvonily,

a v tančírně, jež na nádvoří sbita,

rej vírný tance rostl přes chvíli

jak oheň, který šíří se a chytá.

Hrad vážně stál a zamyšlen a něm,

v hloub dívaje se na svět nových časů,

mně zdálo se, že dlouhým pohledem,

hned plným smutku a hned plným žasu.

Ten starý hrad a zapadlý ten svět,

kde jak bys ze všad slyšel tiché vzdechy,

v něm vír a ples mne divně jal a hnět –

mně zdálo se, že vidím celé Čechy.