Hrad Frýdštejn

Denně zírám dumavým svým cvikrem

k rozvalinám hradu frýdštejnského,

na skalním jenž srázu velmi příkrém

strmí z temna lesa borového.

Tichý hrobe dávné minulosti...

Tak zněl verš ten. V těchto zříceninách

na zdi jsem ho četl za mladosti

před třiceti lety o prázdninách.

Nevzpomenu, jak to bylo dále,

už mi službu vypovídá pamět.

Byl jsem malý chlapec, mocně ale

jal mne slok těch romantický námět.

Hrad tu je, však báseň už tu není,

déšť ji spláchl v dějin propadliště.

Ještěrka tu posud po kamení

tryskem pádí. V toto zbořeniště

Karolina Světlá položila

příběh o Anežce Krejčíkovic,

jež se v noci, vichřice když vyla,

s milým tady sešla u borovic.

Zde se oba octli v černé pasti,

kterou smrt jim z pýchy, z lásky spletla.

Východ jeden zbyl: skok do propasti,

jak to líčí nesmrtelná Světlá.

U potoka pak je zahrabali

tam, kde dřevěná se klene lávka,

zrovna tam, kde já teď, přišed z dáli,

pivo piji, se mnou malíř Hlávka.

Slunko se nám tříští do skleniček

posledními blesky světla svého.

V tuto chvíli snad již houká sýček

v rozvalinách hradu frýdštejnského.

Věži kulaté, jež stíny mrtvých hostí,

středověk se při tom dívá z oka.

Tichý hrobe dávné minulosti...

Jak však zněla dále ona sloka?