Hrad Lipnický.

Na Lipnickém hříšném hradě

Pevná věž je zbudována,

K nížto nikdo klíče nemá

Mimo zámeckého pána.

A za kým se dvéře pomknou,

Byť i sám to hradu pán,

Klíčem uvnitř neotevře,

A tam zajde pochován. –

Z hradu často vilný rytíř

Harcovával na loupeže,

A kde jakou dívku zlapil,

Zamk’ ji tajně do té věže;

Tam ji ku své hříšné choutce

Na nějakou dobu kryl,

A pak vášní přesycený

Obět smutnou zavraždil.

A již mnohou dceru v kraji

Matka, otec oplakali,

A již mnohé panny v hradě

Jeho rukou za své vzaly.

Dnes tu zas po dlouhé době

Stojí prázdná ona věž:

Proto vyjel krutý vilník

Zase jednou na loupež.

Šťastný lov! hle, ukořistil

Osamělou dívku v sadu,

A na rychlém koni cválá

S drahou tíží k svému hradu.

„Bůh mi svědek! krásná panno,

U mne máš se dobře mít,

Na bohatém zámku budem

Do skonání spolu žít.“

Tak se bídník Bohu rouhal. –

A již krajinou se tmělo,

Tak že žádné oko lidské

V hrad je vjíždět nevidělo.

Kročí u věž. V zmatku vilném

Rytíř dvéře přirazil;

V tom však již i prsa vilná

Smrti třas mu omrazil.

Ve strachu a hrůze duše

Nedotknul se více děvy;

Tušilť, že mu ruku zmátly

Spravedlivé Božské hněvy.

A tak cnosti zde a hříchu

Život záhy dokonán:

Děva nesla duši v nebe,

V peklo – hradu vilný pán.