HRAD LOUPEŽNÝCH RYTÍŘŮ

Veselí jeli z výletu,

nad nimi starý hrad

ve mračen rychlém přeletu

se řítiti zdál v pád.

„To hnízdo loupežníků kdys,“

děl kdosi k dámě své,

co ona tváře luzný rys

ku zříceninám pne.

On schýlil se, jí polibek

na jeden ukrad’ ráz...

Ó mladých rtíků božský vděk!

A chudák – on se třás’...

Však ona jen se zapýří

a s úsměvem jen dí:

„Jsou posud tací rytíři?“

– „Já jsem z nich poslední!“