Hrad nad mořem.

Nad mořem vysoká skála se zdvihá,

na skále hrdý vypíná se hrad;

na věži bílý praporec se míhá,

svit slunce ranního naň růže klad’;

však večerem, když oko věž tu stíhá,

zří černý praporec s ní větrem vlát,

naň poslední se blesky slunce nesou

a na něm se jak kapky krve třesou.

Pod skalou muž: – tvář hrůzou skamenělá –

rve ruka s větrem s hlavy šedý vlas,

a vous mu rosí mnohá slza skvělá,

a slzou oka zří na proudův kvas,

v nějž rybářův se vrhá chasa smělá

a vyplývá a vrhá zas a zas:

zníť úpěnlivě prosby pána hradu

a zlato slibují jim za náhradu.

Nadarmo! – moře zlato neuplatí,

nevleje v páže vyschlý síly zdroj –

aj! v dáli člun, v něm rybář starý vláti

zří prapor černý, zří svých druhův roj,

loď řídí k skále, slova neutratí –

hle! již se vrhl v divý proudův broj:

zaúpěl hradu pán i vzkřikli druzi:

hluk vln opáčí skála i hlas hrůzy.

Umlkli všichni, trnou, sotva dýší –

hle! stařec vyplul – vzkřikl hradu pán.

však umlk’ zas; hlas starcův s loďky slyší:

„Hle! pane! – bohatý dnes lov mi přán.

Hle! perla! – nemá ve své skvostné říši

jí moře rovné, ani králův stan.

Aj! pane můj! – i ty teď propluj vlny,

i tobě bude lov snad skvostuplný!“ –

A v loďce stoje dívku k sobě zdvíhal,

i líbal druhdy koralový ret,

sníh čela, vlasy – vody proud s nich sbíhal,

hřál dechem ruce – krev v nich stuhla v led.

I zvolal: „Nikdo by tě neostříhal! –

Jdi, perlo skvostná do své říše zpět! –

hrob skrytý vyhledán před mořskou zvěří –

ó! nechte otce na pohřeb jít dceři!“

Mlčeli všichni; hučely jen vody

a nejhlučněji zuřil jejich běs,

když objav děvu vrh’ se v bouřné brody –

než známý tok ho na povrch zas nes;

i tiskl mrtvolu, by bez svobody

se ruce spoutaly, až ke dnu kles’ –

než kdo již místo jí tu zaujímá?

i vyplul zas – dvé mrtvol náruč třímá.

Pán hradu mlčí – tvář jen plna muk –

a stařec složil v loďce mrtvoly;

i vztýčil se a hlasu jeho zvuk

s vln, s větru hlasem mocně zápolí

a hrůzněji, než vln, než větru hluk

již rozléhá se po všem okolí:

„Tys vln se bál! ty – z rodu bohatýrů!

hle! – rybář zas ti syna vyrval z víru!“

„O! chabý rode! plémě zmalátnělé!

již uschla poslední tvá ratolest.

O! slabý synu horší roditele!

tys nedovedl hrdě hlavy vznést,

a otci hledět v tvář a mluvit směle:

„„By strom náš mohl dále žít a kvést,

štěp lásky na něm zasadím zas nový,

ti dceru veda z chýže rybářovy.““

„A kdybys nesvolil, tvou prázdnou pýchou

a tebou aby pohrd’, neměl sil –

by opustil tu vaši slávu lichou,

v níž dosud jenom z práce jiných žil,

a vstoupil v domov nový, chatrč tichou,

by v témdni málo nad vše slastných chvil,

dní mnohých mozolným si koupil činem,

mé práce soudruhem a mým jsa synem!“

„Však mrtvolu – té nenavrátím tobě!

hrob rodu tvého uzavírá chrám:

tam nemohou-li odpočívat obě,

nuž! v kobku hrobovou ty sestup sám!

když rovni ve vašem si nejsou hrobě,

já skvostnější jim hrobku otvírám;

pod křišťálovým moře toho stanem:

mou říší moře jest, zde já jsem pánem!“

„Mám na sta dědicův: v mé chýži malé

nechť vládnou druzi! nevymře můj rod,

mne loďka ponese vždy dál a dále,

můj domov – veškerá ta říše vod.

Než ty – ty připoután jsi k této skále –

strom, na němž nevyroste žádný plod;

tvůj spustne hrad a z rumův chýže nové

si budou stavět – moji dědicové!“