HRAD ROTŠTEJN.

Řekli mi, že tam pohřbena

rytířka mladá, lepá,

spí prý tam v bílém hedvábí

zazděna v krytbě sklepa.

Čacký pán Vok šel na Turka –

K Turku je cesta dlouhá –

Rytířskou paní schvátila

nešťastná, zrádná touha.

V odplatu za tu nevěru

dýka jí rzí teď v hrudi – –

Byl jsem v těch sklepích. Jejich zdi

jako ta dýka studí.

Ticho tam, ticho hrobové,

chvilkou jen kdesi z brambor

slyšet sem cvrčka rámusit,

rachotí jako tambor.

Příteli cvrčku, nač ten hluk?

K čemu ta hudba mstivá?

K čemu to bubnů víření

rušit má spánek zdiva?

Z klenby mi cosi šeptalo:

Rytířku srdce bolí – –

Když tenkrát byla nevěrna,

vířily bubny v poli.

Viděl jsem náhle oči dvě,

modré jak polní chrpy – –

Příteli cvrčku, netušíš?

Rytířská paní trpí.

Spěšný krok hned mne zavedl

do pole v záhon brambor.

Chytil jsem cvrčka: Už tě mám!

Nehluč tu jako tambor!

Bránil se, štípal kusadly...

Ušla mi krůpěj krve...

Já ho však dones’ míli dál:

Ted si hluč jako prve!

V svlačcový květ jsem uložil

cvrčka jak v úkryt klícky.

Uprchnout může. Nazpět však

nepřijde, zbloudí vždycky.

Klidně už tedy, paní má,

klidně a sladce spěte – –

Zdaliž pak, až se shledáme,

na mne se usmějete?

Za hrůzných fanfár andělů,

kvílení, nářku, shluku,

v soudný ten den vás vyhledám,

stisknem si tajně ruku.