HRAD ŠTĚSTÍ.

Zavedla’s mne ve hrad Štěstí,

pode střechu zlatem krytou,

pohádkovým leskem síní,

vodila’s mou duši zpitou.

Kráčeli jsme po kobercích,

tkaných z nejluznějších snění –

nad hlavami neviděna

hrála hudba Roztoužení.

Perlami zde slzy plály

jako rosa na výsluní –

všecky hořké vzdechy žalu

změnily se v sladkou vůni.

Po zdech rostly bílé květy,

ke stropu se proplétaly,

od koruny ke koruně

zlatí ptáci polétali.

A z té spleti stonků, listů,

toužících vzrůst nad oblaky,

udiveně dívaly se

na nás pohádkové zraky...

A já, v ruce číši blaha,

druhou kolem Tvého pasu,

hlavu vínem štěstí zpitou

nakloněnou k Tvému vlasu –

zaletěl jsem duchem zpátky,

před hradní jsem letěl brány,

uzřel jsem tam sebe, z mnohé

krvácejícího rány.

Zjasněn Tebou jako slunce

zřel jsem, jaký chuďas bídný

byl jsem, než mne v brány Štěstí

zavedl Tvůj pokyn vlídný!...