Hrad Vorlík.

Ó, vítejte mi vážné zříceniny!

Ty místo nenucených soucitů,

Kde v duchu pílím v dějů dáleniny,

Tam v lůno šedoslavných obytů.

Juž nepohodné rámě času hlodavého

Tvé zohyzdilo ohrady,

Předc hněvu kazitele zůřivého

Tvé silné vzdorovaly základy.

Ty posud vážně pneš se, okrašluje

Nám tuto smutnou krajinu;

Jak uděšeně poutník pozoruje

Tu nenadálou tady novinu!

V tom místě pustém snad i syna svého

Kmet čestný k lásce České měl,

A z srdce vlasti věrně oddaného

Tak rozhorleně k němu děl:

„Můj synu! staniž se svých předků hodným,

Buď ctnosti skalou, zastaň vlast;

Své mysli neroď dáti činům svodným,

A mužně zmáhej každou strast.

Boj zvěstuj ošemetným nepřátelům,

Braň blahodarnou svobodu,

Soč zkázu věčnou míru rušitelům,

Od Vlasti zvracuj nehodu!

Haj právo nevinnosti, právo ctnosti,

Meč krví zkroušeného nezbrocuj;

A nepozdvihuj mysli k honosnosti;

I z neštěstí jiných se neraduj!

O, jestli vítězně sem k otci svému

Se vrátíš padna v objetí:

Tu vroucně přivinu tě k srdci svému,

Mé žehnání tě posvětí!“ –

O, hrade pustý, památko mi svatá!

Zde často v paměť sobě uvedu:

Že vše, i čemuž kyne sláva zlatá,

Svým časem najde jistou pobědu.