HRADČANSKÉ PALÁCE.

Paláce staré, vrata erbů plna,

vy zaprášená okna koutů všech,

k vám darmo života se vzpíná vlna,

neb v tříšti o vás láme se a ztichá,

kde s kleneb, štítů, chodeb stará pýcha

vyznívá v smutku akkordech...

Čas kolem jde a nepočítá roků;

o dveří z bronzu těžká klepátka

snad utlouk’ se, když dobývat chtěl v skoku,

co bylo zde a do budoucna plálo...

však nedobyl – vše vidíš, jak tu stálo,

zde času let jest – pohádka!

Snad nový dědic zde jen ticho zruší,

když po letech nastoupí majorát,

v portrétech po zdích spatří dědů duši.

Zda pochopí ji? – Nač se namáhati!

Nač fantomy se ze snů burcovati?

Po cestě bude dobře spát!

Na nedoměrné měsíců pak řady

se nehnou v oknech mrtvých rolety –

Vrátného s panskou nic neruší spády,

buď sklípnou si, buď taroky si hodí,

a staré paláce... ať, jak chtí, časy chodí,

spí stejně dnes jak před lety...