Hradčany při západu.

Ve smaragd starých stromů moře zlata

se lilo mezi věže, střechy, štíty,

jak jehly lítaly kol dlouhé svity,

a v každém okně zlatá jiskra vzňata.

A barev bakchanálem vzpláti chvátá

ten obraz hradu, ztopen v jas a třpyty;

co mořem plamenů plá azur sytý,

noc v hlubině se valí černošatá.

A obraz Hradčan zářící a skvělý

jak fata morgana se ze tmy noří,

jak v staré slávy oživly by lesku.

Ó poutníku, jenž jdeš tu osamělý,

ten západ chvíli měj za novou zoři,

na chvíli ulev zoufalému stesku!