HRADČANY V MLZE.

Jak gigantický matný stín se šeří,

co nad městem jde večer, na západu

jak v pohádce, jíž sladko se tak věří,

věž dómu, vížky, známý obrys hradu.

A přes Letenskou stráň, kde žloutnou stromy

a zrudlé keře nezachví se zpěvem,

a přes řeku, v níž slunce svit se lomí,

sám hledím zase, starým dojat zjevem.

Tak, Hradčany, vás vidět je mně milo,

když hudba listí provází mě říjnem,

neb co jste víc i s tím, co ve vás zbylo,

než velkým, dálným, pohádkovým stínem?

Však dnes i v městě slunce ještě leží,

a vy při každém mizíte mi kroku –

já nevím, zdali nezřím vašich věží

pro bílou mlhu či pro vlhko v oku.