HRADECKĚ VĚŽE – ČERVENĚ A BÍLÁ. (I.)

Rudé dvojvěží zří s kopce v dál a šíři,

nad gotickým krovem zírá pátravě,

nad štíhlými okny, vůkol nad pilíři,

nade zdmi, jež rudnou jako v záplavě.

V červáncích zda jitra zdivo chrámu plane?

Či to západ hoří na něm v požáru?

Nebo oheň zhouby? (Nedopouštěj, Pane!)

Či krev Páně rdí se na něm z poháru?

Jak se dvojvěží v dál minulosti dívá,

červánky zří jitra svého, klid i ruch,

po němž vzešla slunce záře oslnivá,

pod vysokou klenbu vešel Boží Duch.

V kalichu krev Páně se tam zardívala,

s bratrstvem sám slepý vůdce ji tu pil –

krví západu však, žel, věž dvojí vzplála,

v chrám když tělo Žižky Ambrož uložil.

V světle pochodní pak Sirotků se rděla,

bojujících s králem zrádným za otce –

a když zhasly, záhy jitrem zrůžověla,

jehož Jiří král byl moudrý původce.

Ohněm zhouby vzplála pak, však zase vstala,

v bílý den k ní vzrostla k výši Bílá věž –

s věží Rudých, s Bílé slavně zaznívala

z Hradce v dálky Orla, Augustina spěž.