HRADECKĚ VĚŽE – ČERVENĚ A BÍLÁ. (II.)

Zdálo se, že pánem jasný den již bude,

vážným souzněním když v šíř i do dáli

zvony s věže Bílé, s dvojí věže Rudé

chválu Majestátu lidem hlásaly.

Zatím příliš záhy zděsil boží tvory

na zlověstných mracích západ krvavý,

požárem svým věstil hrůzu Bílé hory,

pomstu násilníků, meč a popravy.

Planul v rozptýlení bratrského stádce,

na něž přišli vlci draví, hltaví,

krví barvil cestu z Královnina Hradce

věrným duším v cizí, chladné dálavy.

Noc pak přišla temná, dlouhá, nekonečná,

městu, kraji nesla místo klidu křeč –

zdálo se, že muka její budou věčná:

domům brány krovy, lidu sladká řeč.

Pod perutí černou ohně vypukaly,

domy pálily i bibli Kralickou –

zhouba za zhoubou se městem, krajem valí

plamenem i mečem, cháskou nelidskou.

V pouta bráni lidé, duše do zajetí,

poutem sevřena i Hradce výšina –

a noc netopýřím křídlem letí, letí,

marně pátrá věž, zda svítat začíná...