HRADECKĚ VĚŽE – ČERVENĚ A BÍLÁ. (III.)

Přec však dočkaly se Bílá věž i Rudé

prvních políbení ranních červánků,

úsvitu, jenž budil ponížené, chudé

k životu a k práci noci ze spánku.

Oči promnuli si, ze knih, co jich zbylo,

mluvu otců ssáli – a že víc jich mít

v jitro probuzené srdce zatoužilo,

novým dnem jim v Hradec poslán Hostivít.

Pěst sic ještě tiskla v pouta lid, však stárla,

svěží vánky z Prahy nesly pozdravy,

k síle povzbuzení Borovského Karla –

až hlas o svobodě zazněl jásavý.

Ze hluboka duněl jak zvon Augustina,

jak zvon Orel vzýval nebojácný let –

pěst sic sevřela se znova ještě, jiná

síla však ji strhla: nové doby vznět.

Ani cizí vpád té síly nepokořil:

mládím zakypěla, v muže vzrůstala,

jenž i pouta města spínající zbořil.

Lidé umírali – síla zůstala.

Srdce zmocňovala, když svět války polem

v bouři třásl se, jak byl by soudný den...

A co potom přišlo v růžích kol a kolem,

byl to nový život? Byl to rajský sen?...