HRADECKĚ VĚŽE – ČERVENĚ A BÍLÁ. (IV.)

Věže v zamyšlení hledí po náměstí,

k štítům nad podsíní, k sloupu na rynku,

ke školám, kde rostly nové ratolesti,

Alois na minulost volal vzpomínku –

k chrámu Matky Páně, dál, kde Slezská brána

loučila se kdysi s bratry vyhnanci,

kde se v domě, vzrostlém za nového rána,

modlí noví bratří k Pánu Ochránci –

starého kol města hledí do alejí,

volná Orlice jak v Labe pospíchá,

dál, kde nové třídy hrdě vyprávějí

snahy Pospíšila, činy Ulricha.

Po Labi zří výš, kde mého mládí hory

s Vysokým se kolem, Sněžkou modrají –

vzhůru po Orlici k horám, za pokory

kde se Bratří vznesli, kryli potají.

V zítřek, dál věž Bílá s Červenými hledí,

jejichž barvy pojí modrá obloha...

Co tam vidí asi?... Mlčí, nepovědí,

co zří z nových dní se blížit od Boha.

Jenom dál ta rdí se a ta dál se bělá,

co se mezi nimi nebe usmívá –

jenom tím, co každá v příští uzřít směla,

srdce zvonů v nich se tiše zachvívá...