Hradník Bělohradský.

Jak ten hradník Bělohradský

Ku srdci hned ruku tisk’,

Když byl ponejprvé spatřil

Zemanku ze Solopisk!

Od té chvíle ustavičně,

Kdykoli se zpívat jal,

První onen srdce tlukot

Jeho zpěvy pronikal.

Ale málo prospěl jemu

Ves ten sladký zpěvů žel,

Nikdá nesmí neboh doufat,

Na jejím by srdci dlel.

Byť jí mnohá píseň pěkná

Něžnou radost plodila:

Vážně choti nádhernému

Po boku vždy chodila. –

Umínil si tedy hradník

Prsa v ocel vpraviti,

Křížem na něm pou’atým

Srdce tlukot staviti.

Když byl statně v zemi svaté

Mnohý den juž bojoval,

Projel šíp mu kříž a krunýř,

Až do prostřed srdce klal.

„Slyšíš, panoši můj věrný!

Jak to srdce doklepá,

K zemanínce ze Solopisk

Přenést je buď péče tvá! –“

V posvěcené, chladné zemi

Pochovali tělo ctné;

Srdce jen, to unavené

Ještě nemá pokoje.

V zlatou nádobku se klade

Dobře balsamované,

A již v korábu je panoš

Pečlivě má schované.

Bouře hučí, vlny bijí,

Stěžně drtí blesk a blesk,

Teskně tlukou srdce všecka,

Jednoho jen mine tesk.

Zlatem září slunce opět,

Již se lesknou báně měst,

Zaplésají srdce všecka,

Jenom jedno tiché jest.

A již lesem Solopiským

Kvapí sluha s pokladem,

Najednou tu zahlaholí

Trub a lovců hluky v něm.

Ze křovin tu šustne jelen,

V srdci mu hrot ostrý tkvěl,

Zepne se, a potom sklesna

U panoše nohou sšel.

Ejhle! zeman ze Solopisk,

Který byl to zvíře bod,

Klopotá sem s lovci svými,

Panošův ti staví chod.

Po skvělé té skříni zlaté

Ruce chasy sahají;

Ale panoš postoupí,

Ruku nastavuje dí:

„Tuto chovám srdce zpěvce,

Který v boji svatém stál,

Srdce Bělohradského,

Nechte v pokoji je dál!

Umíraje on mi velel:

Jak to srdce doklepá,

K zemanínce ze Solopisk

Donest je že péče má.“

Paní ta mi dobře známa!

Zeman mluviti se jal,

A tu zlatou popelnici

Uleklému rychle vzal.

Pod svůj plášť ji ukryv jede

V záští k činu lstivému,

Tiskne srdce mrtvé, chladné

Ku vřelému, mstivému.

Přiklopotav na hrad káže

Kuchařům hned ku peci,

Jelena dá připraviti,

Srdce vzácné upeci.

Potom kvítím obložené

Na zlatu je přinesou,

Kdyžto zeman ze Solopisk

Za stolem je s paní svou.

Laskavě je podávaje

Žertem ku spanilé dí:

„Ode všeho, co si zlovím,

Vám vždy srdce náleží.“ –

Jak je paní jedva jedla,

Do pláče jí bylo tak,

Že jí srdce usedalo,

Slzami že pošel zrak.

Tu se zeman ze Solopisk

Do krutého smíchu dá:

„O holubím srdci praví,

Jedlíka že k pláči má:

Čím víc, paní roztomilá,

To, čím já vás častoval,

Srdce Bělohradského,

Jenž tak sladce pěje lkal.“

Když byl zeman takto mluvil,

Tu a jinam hanu zlou,

Zemanka se vážně zvedne,

Praví řečí zvýšenou:

„Velkou učinil jste křivdu,

Licho vaše domnění;

Takové však srdce jídat,

Snadno mysl promění.

Mnoho na mysl mi mane,

Co mi někdy zpívával,

Kdo mi za živa byl cizím,

Ten co nebožtík mě jal!

Já jsem smrti věnována,

Hnusí se mi každý kvas,

Co jsem došla srdce toho,

Nesmím jiné krmě zas.

Vám však přeji ku posledu:

Boha milost soudem svým!“ –

To se někdy přihodilo

Se srdcem tím zpěvcovým.