Hrady. (I.)

Na skále stojí starý hrad

ve smutku rozvalin.

Jak mraky táhnou oblohou,

jich na zem padá stín.

Já smutné doby smutný syn

jdu s dumnou písní svou.

A zavaleno kamením

je staré nádvoří.

Zdi sesuté a omšené

to ke mně hovoří:

– Jsou srdce lidská z kamene

a láskou nevzhoří.

– My v pozdní časy trčíme

tu mlčky z jiných dob,

jak památníky omšené

nad zašlé slávy hrob.

Jsou křivdy ještě nemstěné,

a srdce plná mdlob.